Jana Macáková: Podzimní rapsodie

10.03.2014 20:28

Podzim, ten vládce s podmračeným čelem, který často mívá svůj šedivý plášť rozhozený nad krajinou, dnes odpočívá. Dnes visí ve vzduchu zlato. Rozlévá se v korunách stromů a odráží se v tvářích lidí, kteří se lehkým a pomalým krokem míjejí. Podzimní dny svádějí poslední barevný souboj s přírodou do chvíle, kdy zima vše zahalí do bílého kabátu. 
Miluji stromy, ty mlčenlivé krasavce, mladé, pyšné, hrdě nesoucí své košaté, zdravé koruny, i ty, které spalovalo slunce, zmítala jimi bouře a sžíral mráz. Stojí a jsou němými svědky zašlých časů. Starý zámecký dub, k němuž se léta tulí břečťan, sílí a zdá se, že zelený pletenec ho obepíná jako železná košile utkaná z lásky k němu.
Stojím uprostřed toho divadla přírody, krása mě objímá, cítím ji všude, přechází až v niternou bolest, srdce buší, slzy zalévají oči a vše náhle plave a stává se neostrým…
U hradeb se cesta stáčí a v ohbí cesty se tyčí strom, kterému nebylo dopřáno ani bujných tvarů, ani pravidelné krásy – má konstrukci kostlivce. Proti nebi se vypínají větve prapodivně protkávané, skládané na sebe a vedle sebe. Ale to, co je v tuto chvíli ozvláštňuje, je dívčí tělo, vypnuté jako luk a přimknuté k jedné z nich. Natahuje paže a prsty se dotýká povadlých zažloutlých plodů. Ano, těch, které se v letním čase naparovaly, jak ve své spanilé kráse dozrály v zelené baculaté kuličky. Podzimní chladné noci však nemilosrdně ukončily ten čas radosti… A dívčí ruka bere jemně do svých dlaní tu zvadlou bývalou krásu a život, který se v ní ukrývá. Její péče a láska k přírodě přetvoří ukrytou pecku ve stavební kámen, z kterého vypučí, bude růst, sílit a mohutnět budoucí strom.  

Diskusní téma: Jana Macáková: Podzimní rapsodie

Podzimní rapsodie Jany Macákové

Datum: 11.03.2014 | Vložil: Svatava Mášová

Moc pěkné, něžné, poetické. Napište, prosím, něco o jaru, které se právě probouzí.

Přidat nový příspěvek