Marta Urbanová: V knihovně

31.03.2014 19:34

Knihy stály po několik let v polici vedle sebe. Sedal na ně prach, ale ony ho nevnímaly. Už léta je majitel nevzal do ruky, neotevřel, nezačetl se do jejich řádků. A ony přesto stály jako vojáci v řadách a čekaly. Mezitím měly dost času se navzájem představit, dohadovat a vychloubat se cizím peřím. „Mne napsal bohatý a významný člověk, každý den mu ořezávali tužky.“„Já jsem psaná švabachem,“ kladla důraz na každé slovo nejstarší z nich.„To mě jeden psal a jeho žena rukopis přepisovala na stroji.“„Ale nemáš ani plátěnou vazbu. Jsi pouhý paperback.“„Natož koženou jako já,“ ozvala se ta nejmenší.  „Kdopak z vás se může pochlubit, že je napsaný ve verši?“ otázala se ta nejútlejší.Nikdo jí neodpověděl.„Jsem o lásce,“ cítila potřebu vychloubat se dál.„Mě někdo napsal, ale na titulní straně nemám jeho jméno. Jako autora uvedli někoho úplně jiného,“ prozradila tajuplně některá z nich. „To ti může být lhostejné. Hlavně že si tě někdo koupil.“„Neskončila jsi v drtičce, tak jsi musela být schválená.“„Mne vydali pod pseudonymem.“Tím se chlubit nemusíš. To je běžné.“ „Kolik tužek tomu tvému denně ořezávali?“„Ani nevím, ale když psal tak od rána do večera a dost rychle.“„Je tady ještě někdo vázaný v kůži?“ měla největší zájem ta nejmenší.„Nemyslíš v lidské, že ne?“ Maličké, jako by tím vyťala políček...Nejmenší knížka se otázky zhrozila a ta psaná švabachem vysvětlila:„Tato praxe má odborný název antropodermická bibliopegie a praktikovala se u hrdelních rozsudků v 18. století.“Protože byla nejstarší, měla smysl pro detail, jak to její doba vyžadovala.   „Teď se našla na ulici v Leedsu tři sta let stará kniha vázaná v lidské kůži.“„Kdo ji tam mohl ztratit?“ „Asi zloděj.“„Nebo primitiv, který se nevyznal,“ ozvala se maličká.„Ty se nad námi nevyvyšuj, beztak je tvá kůže jen baladek.“ štípla ji ta schválená.„Nikdy jsem neslyšela o žádné imitaci,“ bránilo se mrňátko. „Nezáleží tolik na vazbě jako na obsahu,“ upozorňovala poezie.„Ale mne si nikdo podle obsahu nekupoval, říkali, že jsem vázaná v kůži.“A tak se jeden přes druhého chlubili cizím peřím.Až jednoho dne je jejich pán vzal z police a v každé zalistoval. Téměř v každé. Některou jen otevřel, podíval se do ní a zaklapl. Jinou ani neotevřel a odložil ji stranou. Všechny knihy se ocitly na jedné hromádce, až na jednu. Pán je vložil do igelitek a uložil do kufru auta. Zajel s nimi k supermarketu, přímo ke kontejneru. Otevřel víko a všechny je tam vysypal. „Vysmívaly jsme se jí… že je jen imitace… a ona jí nakonec ta kožená vazba zachránila život,“ vzlykaly jedna přes druhou a ta s odtrženými deskami se dokonce dala do pláče.